Tajemná krajina severu vybízí k usebrání. Je to kraj světa, kde končí cesty a začíná prostor pro samotu, ticho a hluboké souznění s krajinou. Na skalních věžích a pískovcových branách, zrozených z dávného moře, se otevírá nová perspektiva. Lesy, v nichž se ukrývají mlčící ruiny zaniklých osad, nesou příběhy těch, kteří tu kdysi žili, a přimějí vás k zamyšlení.
Náš sever je rozhraním krajin, kultur i přírodních sil. Voda se tu ještě nerozhodla, kterým mořem odejde, vítr přináší střídavě teplo i chlad a pod zemí se protínají prastaré geologické zlomy. Na povrchu se setkávají rozličné podoby chráněné přírody – pískovcové věže, horské hřebeny i hluboká údolí. A stejně jako příroda, i lidská paměť tu nese stopy rozhraní, kde se potkávaly a oddělovaly příběhy dvou národů. Do mechem porostlých kamenů jsou vepsány v jazycích, které tu kdysi zněly společně. Svět se zde nerozděluje, ale propojuje – s pokorou a silou, kterou má jen země, jež sama stojí na prahu mnoha světů.
Zbožnost a pokora jsou na severu vysekané do skal a balvanů. Stovky let jsou do krajiny vrostlé skalní kaple, boží muka i smírčí kříže. Ale stejně tak se tu víra zrcadlí v honosných stavbách – v majestátní loretě, v tichu baziliky i v okázalých hřbitovech, kde odpočívají věhlasní průmyslníci. Touha po nesmrtelnosti se tu prolíná s pokorou. Zastavte se a otevřete svá srdce. Snad pocítíte úctu k těm, kdo tu před vámi hledali naději, smíření i věčnost.
Čistotu této krajiny chrání vzdorovité věže pískovcových měst. Za nimi, v hlubokých lesích, se ukrývá pravý poklad – divoký život, který tu v tichosti přetrvává po staletí. Občas o sobě dá vědět dravec, kroužící vysoko pod mraky, nebo stín jelena mizející v šeru soumraku. Řeky, ostře zaříznuté do skal, živí něžnou flóru mokřadů i navrátivší se lososy. A tam, kde nad hladinou zazáří kovově modré křídlo ledňáčka, víte, že voda je skutečně čistá.
Lesy na severu vždy dávaly lidem obživu. Z jejich dřeva se rodily sudy, šindele i uhlí a po řece pluly do světa. Pak se v plamenech pecí zrodil český křišťál a železnice přivezla rozkvět textilu. Dodávalo se na královské dvory i do Orientu. Rány osudu – válka, odsun a totalita – však tradice umlčely. Naštěstí si tento kraj zamilovali nadšenci, kteří s vášní vracejí lesk křišťálu a oživují téměř zaniklou výrobu. Když navštívíte jejich ateliéry, stanete se součástí příběhu, který neskončil. Jen čekal na své znovuzrození.
Turismus vešel do českých zemí před 130 lety Pravčickou bránou, kdy ji rod Clary-Aldringenů poprvé zpřístupnil poutníkům. Edmundova soutěska nese jméno knížete tohoto rodu a stezky, které kdysi prošlapali první návštěvníci, vedou korytem Křinice až k nám na sever. Pěší turistika je nejšetrnějším způsobem objevování krajiny – a právě tady zůstává tou nejpřirozenější formou, jak ji poznat. Vstupte s pokorou, vnímejte její ticho a nechte ji dýchat. Je vzácné najít místa, kde příroda stále šeptá svým vlastním hlasem. Vítejte v krajině, která si uchovala svou divokou krásu.
